Zámek Ptení

Další keltské nálezy

Předměty (jantarové a skleněné perly, bronzové kroužky s nálitky, bronzové kroužky s lidskými postavami a závěsky v podobě boty a lidské nohy), které byly společně uloženy jako depot poblíž Ptení, byly původně patrně používány jako amulety. Záhy po vyzvednutí byl celek rozdělen na tři části, které byly předány do sbírek muzeí v Praze (A), Brně (B) a Vídni (C) (podle M. Čižmáře). Předměty byly určeny na stáří z pozdní doby laténské (tedy z posledních dvou století př. n. l.), sestávající z řady bronzových kroužků s nálitky, jantarových a skleněných perel, především obsahující dva bronzové kroužky s postavou Oranta uvnitř a dva bronzové závěsky, jeden v podobě bosé nohy a jeden v podobě boty. V nálezu se zajímavě mísí předměty různé provenience - jantarové perly ukazují na baltský původ, některé skleněné perly pocházejí z oblasti Slovinska, závěsky v podobě boty ze severní Itálie, kroužky s Orantem je vůbec těžko zařadit - jsou známy pouze dva další exempláře. Teprve v nedávné době se podařilo téměř detektivním pátráním zjistit uložení všech nálezů a jejich sounáležitost; majitel ptenského panství jej totiž rozdělil mezi tři největší muzea v tehdejší rakouské monarchií - pražské Muzeum království českého (nynější Národní muzeum), brněnské Františkovo (dnes Moravské zemské) muzeum a Hofmuseum (dnes Naturhistorisches museum) ve Vídni; vídeňská část zůstala zapomenuta a některé pražské předměty se ztratily. Sotva kdy bude možné jednotlivé nálezy soustředit v jedné sbírce, zatím je nutno se spokojit s tím, že se podařilo prokázat, že patřily k jednomu celku.

Ojedinělý nález keltské mince se objevil v obci Ptení. Tato lokalita však alespoň leží v blízkosti jantarové stezky, což by mohlo nález vysvětlovat. Lokalita nálezu.: Rovina Z od Ptení při silnici do Zdětína pod hřbitovem u bezejmenné vodoteče. Jedná se o typ Pegasus (na rubu okřídlený kůň a na líci hlava). Mince váží 5,902 gramu a je datována do stupňů LT C/D1. Podobná mince nemá zatím žádné analogie nejen na Moravě, nýbrž ani v jiných nálezových oblastech, což z ní činí hodnotný a bezpochyby pozoruhodný nález. V keltské společnosti po dlouhou dobu neexistoval peněžní obchod. Když se tedy Keltové rozhodli pod antickým vlivem razit mince, jednalo se o velký krok kupředu. Výroba mincí se stala vysoce specializovaným řemeslem, které značilo velkou míru vyspělosti keltské společnosti. Na základě velmi vysoké kvality prvních moravských ražeb typu Athéna Alkidemos by se dalo předpokládat, že na počátku byly na našem území mince raženy řeckými mincíři. Pravděpodobnější však je, že mince byly raženy samotnými Kelty, kteří se někdy v první polovině 3. stol. př. n. l. naučili ve Středomoří všechny potřebné znalosti a ty pak uplatňovali na svých nových sídlech ve střední Evropě. Tuto teorii podporuje i fakt, že řečtí mincíři by zřejmě mince razili poctivěji a nezkomolili by řecké nápisy. Právo ražby tedy zřejmě připadlo těm kmenovým vůdcům, kteří již znali proces výroby mincí ze své služby na Balkáně a zároveň byli schopni pro svou družinu zajistit drahý a ceněný kov. Těmto jedincům se také dostalo vysoké pocty –jejich jména i podobizny se objevují na mincích jako součást zobrazovaného motivu. Možnost razit mince nepochybně způsobila značnou změnu v keltské společnosti. Komunity, které získaly právo ražby vlastních mincí, tím prokázaly své vyšší postavení, ekonomickou moc i vliv nad ostatními a také svou nezpochybnitelnou účast v mincovním obchodu. Schopnost razit mince je také nepřímým dokladem vysoce organizované společnosti a současně dokazuje přenos řecké kultury do centrální Evropy. Bójové tedy zřejmě byli jedni z prvních, kdo s ražbou mincí v centrální Evropě začal.

Nejstarší osídlení oblasti spadá podle archeologických nálezů až do doby kamenné. Už ve 12. století však máme o osídlení zdejšího kraje i písemné zápisy. A jeden z nejstarších, datovaný do roku 1131 je soupis majetku olomoucké kapituly, který mezi jinými uvádí i tři popluží v obci Ptení. Název se původně používal v podobě Naptení a vychází ze staroslovanského výrazu pro ptáka. Znamená to tedy, že Ptení vzniklo na místě, které obývalo mnoho opeřenců. I když pro to zprávy v listinách chybí, zbytek obce patrně vlastnil někdo z drobných šlechticů, který mohl patřit i k rodu zakladatelů obce. Statek Ptení byl i ve 14. století samostatnou jednotkou. V roce 1378 se v listinách poprvé objevuje v obci tvrz. Obec je však v té době rozdrobená mezi několik držitelů. Její sloučení v jeden statek se tak daří až na přelomu 14. a 15. století za Jana z Víckova, který v té době už používal i přídomek z Ptení. Zemané z Víckova také založili v obci rychtu, která je poprvé zmíněna k roku 1406. Rod Ptenských vymírá v roce 1463 a obec připadá králi. Ten ji daroval Hynku ze Zvole, později se dostává do držení Kunštátů a následně, v roce 1499 se celé panství objevuje jako sídelní statek rodu Šárovců. Tvrz v té době už nestála a tak se vrchnost pustila do vybudování zámku. V něm postupně vznikl i pivovar a další provozy. Vraťme se však do obce. Tu tehdy obývalo 36 poddaných. Šárovcové byli protestanti a přidali se na stranu vzbouřených stavů. Jejich majetek tak byl konfiskován. Třicetiletá válka, kdy se ani Ptení nevyhnul švédský nájezd, byla navíc ještě „obohacena“ o změny vrchnosti. Noví majitelé se zde chovali tak, že obyvatelé obce často před vlastními pány utíkali do okolních lesů. I díky tomu zde na konci války bylo hned 13 prázdných usedlostí. V roce 1630 věnoval císař Ferdinand II. ptenský statek válečnému radovi a plukovníkovi Antonínu Miniati z Campoli. I když několikrát jeho potomci o statek přišli, opět se vraceli a nakonec jej drželi až do roku 1746. Právě Minatiové rozšířili na konci 17. století zdejší kostel a ve stejné době je zde i zmínka o škole. Minatiové následně panství prodali. Ve smlouvě je uvedeno, že kromě obce je zde renovovaný zámek s oranžerií, pivovarem, palírnou, chmelnicí, bažantnicí, oborou a rybníky. Nakonec se vše dostalo do majetku kláštera Klarisek v Olomouci. Ctihodným sestrám však zámek na velikonoční pondělí 1771 vyhořel. Když pak nakonec Josef II. klášter zrušil, připadlo vše náboženskému fondu. Ten rozdělil panské dvory mezi nové kolonisty a tak vznikly osady Nechutín, Holubice, Ptenský Dvorek a Jednov. V roce 1788 bylo také založeno Nové Ptení a tak se původní obec začala nazývat Starým Ptením. Byl vysušen rybník, zrušena oranžerie i bažantnice a vše se podřídilo zemědělské výrobě. Ta byla i hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel, kteří si navíc přivydělávali jako tkalci. V roce 1822 byla ve Ptení otevřena dvoutřídní škola v dnešním domě č.p. 147 západně od zámku. V roce 1825 kupuje panství Filip Ludvík Saint Genois, jehož úředníci spravovali panství až do prodeje Lichtenštejnům v roce 1878. V roce 1834 zde žilo 1252 obyvatel, bydlících v 181 domech. Rozvíjela se řemesla i obchod a také spolky. Dokonce se zde mělo těžit i uhlí, ale z toho nakonec sešlo. V roce 1889 projel kolem obce i první vlak.

Ve Ptení žili rytíři

Klenovští ze Ptení byla vladycká rodina ze Ptení nedaleko Prostějova. Dovolil jsem si zde dát jejich složitější rodovou linii , taktéž ukázku jejich majetnost: Pavel Klenovský z Litomyšle a ze Ptení (či Ptenic, Ptiní), který měl bratra Prokopa, je zmiňován ohledně půjčky grošů Janu Kostkovi z Postupic. Prokop Klenovský ze Ptení, syn Pavla Klenovského, roku 1534 kupuje panství Zahrádku a roku 1552 mlýn v Soběslavi. Bratr Gabriel Klenovský ze Ptení na Vlašimi († 1563) vlastnil Lhotu, Kladruby a Kolodějský zámek (v letech 1545–1549) díky svatbě s Gabrielou, dcerou Václava Mandelíka z Chrástu. Roku 1553 zemřela Gabrielova manželka Veronika, dcera Aleše Berky z Dubé. Jeho nejstarší syn Aleš Klenovský ze Ptení má iniciály na znaku města Vlašim a měl bratra Jana. Manželkou mu byla Johanka Klenovská z Kralovic, jejíž bratr, Vilém Ostrovec rytíř z Kralovic[1], a poté i jeho syn Jan získávají Vlašimské panství. Marie Magdalena Klenovská ze Ptení (1576–1604) si vzala Albrechta Novohradského z Kolovrat a poté i Jaroslava Robmhápa ze Suché (německy Rabenhaupt). Do roku 1600 držela statek Myškovice a snad i Hořany. Klenovští ze Ptení vlastnili v Praze dům v Celetné ulici čp. 558a (U Klenovských). Roku 1531 jej koupil Gabriel se svou chotí Ludmilou z Maličína († 1537, univerzální dědičkou Pavla z Jenštejna, který zemřel asi roku 1525) a později jej vlastnila Magdaléna Robmhápová, která zanechala svůj majetek dcerám, rozeným Novohradským z Kolovrat. Je třeba zmínit možné příbuzné, jako například Jana Klenovského († 1498 v Litomyšli), spoluzakladatele Jednoty bratrské (která například roku 1488 založila svůj sbor v Klenovicích na Hané, které vlastnil roku 1412 Jan ze Ptení), který pocházel ze zámožné rodiny z okolí Prostějova. Také Petra Klenovského, spolupracovníka Jana Černého z Litomyšle, který roku 1519 obdržel proces chemický. Pocházel z tvrze Klenovice (s nejstarší zmínkou roku 1269 na Miloslava z Klenovic/Milizlaus de Cleinowiz, v letech 1379–1383 zde seděl Sezema z Vrtby, který prodal roku 1391 Úněšov Buškovi z Klenovic, a jistá Magdalena de Wrthba roku 1487 žaluje Jana z Klenového) u Města Touškov (kde vlastnil domy Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic narozený na Klenové), kterou již dříve obýval rod Klenovců z Klenovic. Například roku 1434 Jan Klenovec – hejtman na Stříbře, dobytého roku 1426 Přibíkem z Klenové, který je roku 1417 zmiňován jako bratr: Przybiczko von Klenowycz, Jan Klenowar, sein brüder. Roku 1436 Klenovci Aleš, poté Bušek, Jindřich a Jan. Stejného rodu s nimi byli páni z Butic (nynější zaniklá vesnice Buč u Žinkov).

Pivovar na zámku.

V roce 1499 majetek zakoupil Jakub Šarovec ze Šarova (Jakub ze Šarova a z Krumsína, který byl v letech 1484-1508 hofrychtéřem Markrabství moravského). Příslušníci tohoto rodu nechali na počátku 16. století obnovit zdejší šlechtické sídlo v podobě zámku a Ptení se postupně stalo centrem panství Šarovců. V přízemí východní části zámku byl zřízen pivovar. Kvůli jeho provozu bylo zapotřebí začít s pěstováním chmele. Roku 1746 ves s renovovaným zámkem, oranžerií, pivovarem, palírnou, chmelnicí, bažantnicí, oborou a rybníky zakoupila Maxmiliana hraběnka Hetzerová z Aurachu, provdaná hraběnka z Oudaille. Místnosti po někdejším pivovaru sloužily krátce po roce 1918 místní jednotě Orel, která zde měla tělocvičnu a provozovala také kino.

Hofrychtéř (německy Hofrichter, latinsky iudex curiae) byl v českých zemích titul vysokého úředníka, soudce. Vyskytuje se od vrcholného středověku do novověku. Hofrychtéř patřil v Moravském markrabství mezi sedm nejvyšších stavovských zemských úředníků vedle zemského hejtmana, českého (královského) maršálka, komorníka, sudího, písaře a podkomořího. V souvislosti s obnovou úřadu markraběte moravského vznikl po polovině 14. století nový dvorský soud, jehož soudce se také nazýval hofrychtéř, lat. iudex curiae. V roce 1523 za Ludvíka Jagelonského (markrabětem 1516–1526) byl úřad v souvislosti s dělením úřadů mezi stavy vyhrazen rytířům. Do konce 16. století mu odpadla agenda lenních otázek a v jeho kompetenci zůstaly jen pře rytířského stavu. Na zemském sněmu byl předsedou rytířského stavu. Obnovené zřízení zemské (1628) potvrdilo úřad rytířům, jeho obsah se ovšem rychle snižoval. V rámci správní úpravy Karel VI. v roce 1726 začlenil úřad hofrychtéře do moravského královského tribunálu, hlavního zemského správního orgánu. Úřad zanikl v roce 1748

Švédové na našem území

V roce 1630 udělil císař Ferdinand II. ptenský statek svému válečnému radovi a plukovníkovi Antonínu svobodnému pánu Miniati z Campoli Léta páně 1630 až 1640 Roku 1630 se u Usedomu vylodil švédský král Gustav II. Adolf se svojí oddanou armádou o síle 13 tisíc dobře vycvičených mužů. Během celé třicetileté války se událo mnoho menších válek, ale právě ta poslední, švédsko-francouzská, která trvala od roku 1635 dlouhých 13 let, byla ta nejhorší a nejtěžší. Švédští verbíři vždy slibovali nejvyšší žold, dosti jídla a vína, také podíl na kořisti. Švédové se jako luteráni řadili k protestantům, proto se i moravští a čeští bratři, vedle Němců, Italů, Francouzů či Poláků, hlásili k tomuto vojsku, které si říkalo "Armáda víry", bojující proti habsbursko-katolickému táboru. Léta páně 1642 Na jaře roku 1642 Švédský maršál Torstenson pohnul svojí armádu přes Braniborsko na Horní Slezko. Bylo dobyto a vydrancováno mnoho měst a vesnic, a když Švédové 1. června 1642 u Svídnice na hlavu porazili císařské vojsko, nestálo jim již nic v cestě na Moravu. Ustupující zbytky císařských vojáků pod velením generála dělostřelectva Johanna Franze von Fernamonta měly Olomouci poskytnout potřebnou posilu, kterou Fernamont písemně slíbil ještě dva dny před napadením města Švédy. Dobře ale věděl, že skrývat se za zdmi zchátralé pevnosti by byla pošetilost. Se svými vystrašenými vojáky odbočil k městu Hranice a dále k valašským horám, kudy pokračoval na pomoc lépe opevněnému Brnu. Mnoho před válkou prchajících Olomoučanů bylo vypraveno v sobotu 6. června 1642 a pod silnou vojenskou ochranou bylo doprovázeno až k Brnu. Hůře se vedlo transportu uprchlíků odeslaných z města o několik dní později. Tento průvod byl přepaden Švédy mezi Plumlovem a Ptením a byl zcela zplundrován. V průvodu byl i majetek olomoucké šlechty, bohatých měšťanů a církevních představitelů, oloupeni byli mimo jiné probošt kláštera Všech svatých Ginnani a světící biskup Zikmund Minutini, který byl po útoku polonahý a smrtelně zraněný odvezen zpět do Olomouce. Švédové na tomto transportu zabavili téměř půl tuny zlata. Převáženy byly i duchovní archivy, knihovna olomoucké kapituly a také zbytek zemských desek, které se ale podařilo dostat bez újmy do bezpečí brněnské pevnosti. Nejvyšší zemský úředník Zdeněk Přepiský, hejtman kraje olomouckého, který měl jako nejvyšší velitel na starosti obranu města, odešel s ostatními uprchlíky i s celou císařskou armádou, a tak zodpovědnost za přípravu obrany převzal důstojník s nejvyšší hodností ve městě. Tím byl plukovník Antonio Miniati svobodný pán z Campoli na Ptení a Suchdole, válečný rada a generální výstrojce, výplatce a ubytovatel pro Moravu, starý pán, sloužící už dlouhých 32 let. Ten měl za úkol soustřeďování a posílání potravin a proviantu císařské armádě generála Fernamenta. Plukovník Miniati chtěl původně město opustit také, ale jeden a půl míle od města jeho konvoj vozů zajala předsunutá švédská jednotka a Miniati se musel narychlo vrátit do města. Údajně byla při tomto přepadení zajata Miniatiho manželka, tímto měl být poté Švédy vydírán. Prokázáno to ale nebylo, on sám tuto skutečnost ve svých dopisech nikdy nevzpomněl. Hlavní švédská armáda se rychle přesunula k Olomouci. S první zprávou o ní do Olomouce přišel povozník Valentin Schmidt (čp. 574 – ul. Sokolská, zbořený), který viděl početnou armádu u Zlatých Hor. Když 9. června 1642 věžný z radniční věže spatřil první jízdní oddíly, nejdříve se domníval, že jde o Fernamontovu císařskou armádu. Stejného přesvědčení bylo i vedení a velení města, také mnozí měšťané, kteří postupující vojsko sledovali ze střech svých domů. Brzy však všichni zjistili svůj hrozný omyl. Začali ztrácet veškerou odvahu, poněvadž se už odnikud nedala očekávat pomoc. Švédské vojsko mašírující od Šternberka, Dolan a Velké Bystřice v počtu 6 tisíc lehkých a 500 těžkých jezdců, jakož i 1500 pěších a dragounů a početného dělostřelectva, se jako velký temný mrak rozlilo kolem olomoucké pevnosti. Tak veliká vojenská síla na straně Švédů v čele se samotným nejvyšším velitelem Torstensonem byla ve velkém kontrastu s posádkou, kterou měl v pevnosti k dispozici provianťák Miniati – pouhých 995 nevycvičených, většinou nově naverbovaných, německých a polských knechtů a také nezkušených studentů, což mu nedovolovalo obsadit ani celou linii hradeb. Obrany se tedy museli zúčastnit i zbylí měšťané. Švédové mohli vzít město stečí, dobyli by ho a vypálili v krátké chvíli, Torstenson měl ale jiné plány. Potřeboval opěrný bod pro útok na Brno a poté Vídeň, a pro ten si vybral starou pevnost na řece Moravě. Švédové překročili řeku Moravu a utábořili se mezi Křelovem a kostelíkem sv. Kříže na Nové Ulici. Rychle se stali pány celého předměstí, které představovalo vítaný úkryt a bylo na mnoha místech přestavěno na střílny. Miniati nechal v pevnosti rozdat zbraně a dal vyvézt na hradby děla z městské zbrojnice. Přesnou švédskou dělostřelbou byly zbourány velké části hradeb, ohnivými koulemi byly zasaženy domy ve městě, také sladovna u Blažejské brány, která vyhořela a zapálila další tři domy a palisádu mezi branami Blažejská a Katovská. Hradby za jezuity v severní části města byly zcela zříceny. Zabito přitom bylo 7 měšťanů a dalších 40 zraněno, většina obyvatel rázem ztratila odvahu a k obraně byla nucena násilím. Odpor města byl během obléhání žalostný, děla v pevnosti obsluhovali jen laici, v pevnosti nebyl jediný zkušený dělostřelec, snad až na jednoho. Do služeb měšťanské setniny vedené radním Ferdinandem Juliem Zirkendorferem vstoupil jistý mnich z kláštera sv. Jakuba, Belgičan jménem Petrus, velmi dobrý znalec dělostřelby. V první den obležení dovedným zacházením s dělem švihovkou, zvaným "kočka", mnohé škody švédským vojákům způsobil. Jednou ranou zastřelil tři Švédy a zasáhl rovněž papírnu u Salcarova mlýna na předměstí. Jinému střelci padl za oběť plukovník švédského dělostřelectva Planting, oblíbenec švédské královny Kristiny, jehož smrt byla oplakávána maršálem i ostatními důstojníky švédské armády. Tyto malé úspěchy obránců města ale nemohly nijak narušit značnou přesilu obléhající armády. Císařský rychtář Adam František Kaufmann z Löwenthalu (čp. 205 – Horní náměstí 12) ještě 12. června 1642 povzbuzoval měšťany k obraně města proti Švédům a připomněl přísahu věrnosti a odkaz předků, jelikož Olomouc nebyla do té doby ještě nikdy vojensky dobyta. Situace se ale Miniatimu a vybrané skupině téměř 60 nejpřednějsích osob z řad měšťanstva zdála bezvýchodná, rozhodli se tedy se Švédy vyjednávat. Jménem obránců města vyjednával plukovník Miniati spolu s administrátorem biskupství Kašparem Stredelem, císařským rychtářem Kaufmannem, purkmistrem Tobiášem Schwonauerem a radním Janem Kavanem. I když se “z celého srdce” snažili zachovat věrnost Jeho císařskému Majestátu, proti tak obrovské nepřátelské přesile nebylo možno zabránit velkému krveprolití jinak, než se vzdát. Proto dne 14. června 1642, ke zděšení celé monarchie, po pouhých čtyřech dnech obléhání, město kapitulovalo. Ten den se také sestavily podmínky pro předání města, tedy kapitulační smlouvy o jedenácti bodech ve vojenské hantýrce zvané Akord (Accordpuncta). Na porušování této smlouvy se během pozdějších let odvolávali mnozí Olomoučané, když si stěžovali na nepřístojné chování švédských vojáků. Švédská okupace začala společným obědem s poraženými Antonín Miniati a významní měšťané se museli zúčastnit hostiny na rozloučenou se švédskou generalitou, což pro ně nebyl příliš důstojný způsob odchodu. Druhého dne Miniati předal královské město Olomouc Torstensonovi a opustil jej s 535 vojáky a se třemi děly, k nimž dostal po deseti nábojích. Do Brna jich ale dorazilo už jen 30, nedlouho po opuštění olomoucké pevnosti se vojáci rozutekli, někteří z nich dokonce vstoupili do švédských služeb. Plukovník Miniati byl později ve Vídni souzen, avšak ne za jeho velení v Olomouci, jejíž obranou ani nebyl císařem pověřen, ale za peněžní machinace při výkonu funkce zásobovacího důstojníka. Byl suspendován, propuštěn z císařských služeb a na konci roku 1646 zemřel stářím. Mnohde se uvádí, že byl za vlastizradu popraven, ale toto jest jen smyšlenkou. Miniatiho statečnost při obraně města uznával v jednom dopise sám Torstenson. Olomouc patřila Švédům. 15. června 1642 hlavní velitel Torstenson slavnostně vstoupil se 2 pěšími a 3 jízdními pluky do města. Někteří, hlavně chudí a evangelíci, je bezmála vítali jako osvoboditele. Mysleli si, že se Švédy přichází lepší časy, útlak a bída pomine, více se však mýlit nemohli. Torstenson hned druhého dne po městské radě požadoval závratných 150 tisíc tolarů výpalného. Nakonec se v první splátce spokojil jen s 34 tisíci tolary, které ihned vynaložil na opravu opevnění města. První dny okupace byly snesitelnými, protože se zde po tu dobu zdržovalo nejvyšší švédské velení v čele s Torstensonem. Ten si se svými generály v doprovou kanovníka Stredeleho prohlédl biskupský palác a dóm, také město s pověstným orlojem, který ale v době obsazení města Švédy nefungoval. U zlatníka Mikuláše Kargera v uličce Šperkovní si maršál i s dalšími důstojníky nechal zhotovit pár zlatých věcí. Torstenson byl ubytovaný mimo město v kapucínském klášteře (v místech pozdější Terezské brány). Dne 17. června 1642 opustil maršál Torstenson Olomouc a ve městě zůstalo jen tolik švédských vojáků, aby mohli spravovat a bránit pevnost. Vlády nad městem se ujal místní kožař plukovník Königam, který předtím dobyl také Litovel a Uničov. Město rázem pocítilo jeho nelítostnou ruku. Byl vydán rozkaz, že všechny domy, které byly měšťany opuštěny, mají být úplně vypleněny. Švédové se vrhali do domů a co nepobrali, to vyházeli okny na ulici, haldy nábytku, obrazů, peřin a dalších věcí. V některých uličkách nebylo možno ani projít. Vydrancovali též všechny kláštery a radnici. 24. července 1642 převzal velení pevnostní obrist Jörg Paikul, syn mlynáře z Pomořan, který městu velel až do roku 1645. Měšťané měli mimo jiné za povinnost ubytovat ve svých domech švédské důstojníky. Velitel pevnosti bydlel na Horním náměstí ve vlastním domě, po Antoniu Miniatim (čp. 366 – Horní náměstí 6), před kterým stála tři děla. Velitel Paikul často používal i vedlejší Dietrichštejnský palác. Vzhledem k zesílení posádky v červenci 1642 však museli být důstojníci proti dohodě ubytováni i v domech šlechty a duchovenstva. Výsledná kořist překonala všechna očekávání: bylo zabaveno 50 děl a kanonů, 150 nových vozů, 3000 mušket, 5000 uniforem a spousta pistolí. Také více než 200 tun munice a přes 90 tun střelného prachu. Švédy velmi potěšila dobře vybavená městská zbrojnice a hlavně Miniatim nashromážděný proviant pro císařské vojsko. Zabaveno bylo také mnoho koní, sedel a v neposlední řadě též neuvěřitelné množství potravin a obilí. Piva a vína bylo bezmála 3500 sudů, což švédští vojáci hojně oslavili, mnoho prázdných sudů po této pijatice zůstalo. Dalším rozkazem velitele pevnosti bylo nakázáno zničit celé předměstí. Pokáceny byly všechny ovocné stromy a keře v zahradách, také stromořadí a kolem vodních ramen a rybníků. V blízkém okolí pevnosti byly vypáleny a zbourány všechny grunty, statky, domy, vodní mlýny a hospodářské budovy. Také všechny špitály, kaple, kostely a kláštery včetně Hradiska a kapucínského. Vypálen byl i nedávno postavený kostelík na Svatém Kopečku. Ze zbouraných budov se stavební materiál převážel k opravě městských hradeb. Velice smutný byl pohled na zničené a pusté okolí města Olomouce. V roce 1647 zdejší obyvatelé utekli do lesů, tentokrát kvůli pobytu švédského vojska. Na konci války zůstalo v Ptení 24 obydlených a 13 opuštěných domů. Od Miniatiho ovdovělé manželky Anny Marie, rozené Krebsové koupil ptenský statek v r.1679 zemský písař Václav Bernard Bartolomějský z Bartoděj

Další osobnost jež koupila zámek (tehdejší tvrz), avšak jen na chvíli byl Václav Bernard Bartodějský (někdy také Bartolomějský) z Bartoděj, nejvyšší písař zemský v letech 1665-1682. Od Miniatiho ovdovělé manželky Anny Marie, rozené Krebsové koupil ptenský statek v r.1679. Ten zde hospodařil jen 4 roky, přesto tu za jeho správy vznikla vinopalna a byl zaveden chov ovcí., a jeho syn Ignác v r.1683 ptenský statek prodal Janu Baptistovi Miniatimu.

Rod Saint-Genois je starobylý šlechtický rodu z hrabství Hainaut (Hennegau, také Comté de Hainaut) v dnešní Belgii, a který se usadil v 17. století na Moravě a ve Slezsku (Těšínské Slezsko) a v Haliči. Počátky rodu se datují do doby vrcholného středověku. První doloženým zakladatelem byl Jean I. de Saint-Genois. Jeho sídlem byl v této době zámek ležící na území mezi Courtnay a Hainaut, které tehdy patřilo Francii. Členové tohoto rodu byli ve službách francouzských králů a účastnili se křižáckých výprav. V roce 1464 byl Simon de Saint-Genois povýšen císařem Fridrichem III. na barona, a to i v dědičném nároku pro své potomky. V roce 1827 byl rod povýšen hraběcího stavu. Filip Ludvík koupil v roce 1825 Ptení, tyto statky koupil od C. a k. Náboženského fondu Za své zásluhy pro monarchii, obchodní podnikání a charitativní činnost byl 27. ledna 1827 císařem Františkem I. Rakouským povýšen do hraběcího stavu. Používal tedy tituly: I. říšský hrabě a X. baron von Saint-Genois d’Anneaucourtů. Syn Mořic Vincent Jan Nepomucký Ferdinand II. říšský hrabě a XI. baron Saint-Genois d'Anneaucourt (22. březen 1816–1886) převzal správu rozsáhlého majetku po svém otci a tento majetek spravoval pro svého syna Filipa Ernesta. Hrabě Mořic (zvaný též Moritz) byl absolvent gymnázia v Těšíně, poté absolvoval studium na c. k. Univerzitě ve Vídni, kde ukončil právnickou fakultu. V roce 1838 nastoupil do státní služby v Dolním Rakousku, kde plnil funkci guberniálního tajemníka. V roce 1838 se stal čestným rytířem Suverénního Maltézského řádu, a v 1843 byl jmenován c. k. komořím. V roce 1845 vystoupil ze státní služby, plně se pak věnoval správě otcova panství a také společenské aktivitě jako čestný rytíř Maltézského řádu pro mládež. V roce 1869 zřídil velký pivovar v Dolanech. Na panství Javoří založil lázně, které byly v roce 1877 zapsány na seznam prestižních lázní v Rakousko-Uhersku a to v tzv. Knihovně lázní. V roce 1878 prodal komplex moravských statků (Čelechovice, Ptení, Dolany, Kožušany, Tejniček, Vrbátki, Klášterní Hradiště, Žerotín) knížeti Lichtenštejnska, který je začlenil do dominia Šternberk.

Opuštěný čtyřkřídlý renesanční zámek s okrouhlými věžemi v nárožích. Postaven poč. 17. st. snad na místě starší tvrze Hynkem Šarovcem. Poté patřil Miniattiům, olomouckým klariskám, Saint Genoisům a Liechtensteinům. Od r. 1936 patří městu Prostějov.

dějiny zámku

•V letech 1378-1464 je v Ptení zmiňována tvrz, ta však nejspíš stála v jiném místě. Po jejím zániku v česko-uherských válkách si Šarovcové ze Šarova postavili tvrz novou. Ani o ní se příliš mnoho neví, není však vyloučeno, že mohla stát v místě dnešního zámku a její zdivo mohlo být při jeho stavbě využito. Pravděpodobně počátkem 17. století postavil Hynek Šarovec rozlehlý pozdně renesanční patrový zámek s okrouhlými věžemi v nárožích. V dalších letech měnil zámek často majitele – pobělohorský konfiskát koupil roku 1630 císařský plukovník Miniatti z Campoli, roku 1679 koupil Ptení Václav Bernard z Bartoděj, krátce poté se zámek opět vrátil do držení Miniattiů. Po vymření rodu byl zámek prodán a od roku 1757 jej vlastnil klášter klarisek v Olomouci. Za nich zámek značně zchátral, využíván byl jen k hospodářským účelům a jeho údržba byla zanedbávána. Po zrušení kláštera josefínskými reformami jej spravoval náboženský fond, který nechal snést sesutím hrozící patro. Hospodářské využití si zámek udržel i za dalších majitelů hrabat Saint Genois (1825-78) i knížat z Liechtensteina (1825-1925). Při pozemkové reformě převzal roku 1925 zámek stát a od něj jej roku 1936 koupilo město Prostějov, které jej vlastní dodnes. Ani v následujících desetiletích mu však nebyla věnována náležitá péče, zámek sloužil jako byty a kulturní centrum obce. Dnes je téměř prázdný. V posledních letech město zajistilo alespoň krovy a střechy. Další práce snad budou následovat po provedení plánovaného archeologického průzkumu.

•V r. 1499 získal Ptení s dvorem a pustou ves Bernov Jakub ze Šarova, nejvyšší hofrychtéř Markrabství moravského, vlastnící již sousední blízkou tvrz a ves Krumsín. Za jeho vnuků Jiřího a Viléma ze Šarova se v r. 1581 znovu připomíná ve Ptení tvrz. Vznikla patrně jako nové rodové sídlo brzy poté co Václav ze Šarova prodal v r. 1527 tvrz krumsínskou. V době českého stavovského postání z l. 1618 - 1620 vlastnil Ptení Hynek ze Šarova, jemuž byly pro účast v povstání tři čtvrtiny majetku konfiskovány. Hynek se sice pokoušel vysloužit si u vítězů milost (v r. 1628 byl komisařem kardinála Ditrichštejna), jeho ptenský statek byl však přesto v r. 1630 prodán a Hynek se pak uchýlil na Slovensko. Ptenský statek koupi za 14 000 moravských tolarů jeden z představitelů cizí pobělohorské šlechty, válečný rada a plukovník Antonín Miniatti z Campoli. V r. 1631 se stal velitelem olomoucké pevnosti, která se v červnu 1642 vzdala Švédům. Miniatti využíval vojenských funkcí hlavně k vlastnímu obohacování, takže byl nakonec zbaven všech hodností. Většina jeho majetku byl zabavena na vyrovnání zpronevěřených peněz, ptenský statek se však podařilo Miniattiho ovdovělé manželce Anně Marii, rozené Krebsové, zachránit. V r. 1679 koupil Ptení zemský písař Václav Bernard Bartodějský z Baroděj. Jeho syn je prodal Janu Baptistovi Miniattimu, po němž držel Ptení jeho syn František Fortunát Miniatti, císařský tajný rada a od r. 1722 hejtman Přerovského kraje, poslední mužský potomek rodu. Jeho dcera Marie Anna, provdaná za hraběte Matyáše z Hodic, prodala statek v r. 1746 hraběnce Maxmiliáně Hetzerové z Aurachu, provdané d´Oudaille, od níž jej v r. 1757 koupil klášter sv. Kláry v Olomouci. Při prodeji statku v r. 1746 se o ptenské tvrzi hovoří jako o zámku. Tato změna terminologie vyjadřuje přeměny ve vybavení interiéru a v úpravě okolí zámku, kolem nějž byl v první polovině 18. století vybudován okrasný park s oranžérií. Vlastní budova nebyla zřejmě přestavěna, protože si dodnes zachovala renesanční charakter s typický čtvercovým půdorysem, s vnitřním nádvořím a kulatými věžičkami v rozích. Místnosti jsou vesměs zaklenuté křížovou klenbou s hřebínkem. Po r. 1757, kdy panství získaly olomoucké klarisky, ztratil zámek charakter panského sídla a stal se pouhou hospodářskou budovou. Protože nebyl opravován a v r. 1790 hrozil sesutím, muselo být první patro sneseno. Tím zámek dostal dnešní podobu. Po zrušení kláštera v r. 1782 připadlo Ptení náboženskému fondu a v r. 1825 je koupil v dražbě hrabě Filip Ludvík Saint Genois, jehož syn je r. 1878 prodal Lichtenštejnům. Při první pozemkové reformě byl v l. 1924 - 1925 velkostatek zabrán státem, od nějž koupilo v r. 1936 zámeckou budovu s polesím město Prostějov. Od r. 1953 byl zámek majetkem Čs. státních lesů a sloužil jako byty jejich zaměstnancům či jako místní kino. Dnes je zámek opět v majetku města Prostějov. To však pro něj nemá využití a nabízí jej obci Ptení. Obec by sice zájem měla, představovala by si v něm zařízení pro seniory a prostory pro konání kulturních akcí. Kamenem úrazu jsou jako obvykle finance - odhadované náklady na přestavbu ve výši cca 100 milionů korun jsou zcela mimo možnosti obecního rozpočtu.

Zdroj: https://www.hrady.cz/

Petr Bezruč

Ptení navštěvoval i známý básník PETR BEZRUČ, byl to kamarád dědy mojí babičky a ta mi pověděla, že se o zámku zmiňuje v jedné z básní (sbírka Slezské Písně)

PTENÍ

Domky máš žluté a chudobné

vidím a vidím, že v Ptení

po skromnu horáci dýchají,

že zde již Hanáků není.

Hleď mezi domky je kopeček,

travnatý, nenáhlý, nízký:

zámeček se čtyrmi věžkami

ve středu tiché té vísky.

Na vršku slívy a kaštany,

lípy a po kraji borek.

Zámeček knížecí? Ne to jest

pijáka-sedláka dvorek.

Trhliny ve zdech a pavouci,

do zkázy všecko to chvátá,

dřevěný plot kolem dokola,

dřevěné kolny a vrata.

Kdyby tak jiskra sem zalétla,

pomoci zámečku není,

chudobný žaluješ bídu svou,

vidím žes zámeček z Ptení

Před časy řinčely meče zde,

poháry do kuropění

odtud jsi do boje vylétal,

rytíři Jeníku z Ptení.

Dnes je vše pusto a rozbito,

smutně tu stojí a vzdychá

ve středu hliněných chaloupek

zapadlá panská ta pýcha.

Dočkám a dočkám se jedenkrát,

aby smích táhl po líci

nad pádem toho, co vraždil nás

nahoře nad Ostravicí?

Název obce

Nejstarší podoba názvu obce je známá z roku 1131, kdy se uvádí ve tvaru Napteni. Od roku 1351 je obec v několika olomouckých zemských deskách zmiňována jako Ptenie. V průběhu staletí se vyskytla celá řada názvů jako např. roku 1359 Ptenye, roku 1399 Neptenye, roku 1568 Ptýň. Roku 1628 poprvé německá podoba názvu Ptin, roku 1772 poprvé latinsky Ptinium. Ve století devatenáctém se začala projevovat snaha o návrat k českému pojmenování obce (Starý Ptjn a Nový Ptjn). Od roku 1850 obec začala potvrzovat veškeré úřední dokumenty jako spoyene Pteni. Od roku 1979 se začal používat současný název Ptení. Název obce pochází od staroslovanského slova ptení, což byla podoba podstatného jména pták.

Zdroj Wikipedie

Jednání o zámku je nyní v rukou Prostějovských zastupitelů, o změnách budeme informovat. Držte nám palce.